Ježíš Kristus

Efez byl v době apoštola Pavla hlavním městem římské provincie Asie v dnešní Malé Asii. Pavel tam přišel již na své druhé misijní cestě a později (zhruba v létech 55-56) tam pobyl přes dva roky. Je možné, že tam byl také vězněn (2K 11,23).
List Efezským je psán slavnostním, místy hymnickým slohem. Je možné, že se opírá o křesťanské hymny, které znali i adresáti. Zdůrazňuje dostačitelnost Kristova prostřednického díla ke spasení – ke vstupu do společenství s Bohem a k překonání všech sil, které by mohly člověka od Boha odloučit. Zdůrazňuje se, že věřící mají ve víře již podíl na Kristově vzkříšení (2,6). Na tom je založena jednota církve, složené z bývalých židů i pohanů, to je obsah „tajemství“ i „poznání“, o nichž se tu často mluví.

S důrazem na svrchovanost Kristovu a dostatečnost jeho díla souvisí výroky, podle nichž je evangelium také vyjádřením smyslu celého stvoření, vlastním tajemstvím kosmu (1,20b-23).

V pozadí je snad polemika proti gnosticky ovlivněným názorům, podle nichž bylo víru potřebí prohlubovat mystickým poznáním kosmických sil a doplňovat tajemnými obřady (srv. Ko 2,16-23 s Ef 4,14-16). V této epištole, se naproti tomu zdůrazňuje, že cestou ke spojení s Kristem, jemuž je podrobeno veškerenstvo (1,22),
je život v církvi, který je mu poddána jako tělo hlavě (4,7 – 16).

Mezi Ef a Ko na jedné straně a ostatními Pavlovými listy na straně druhé jsou určité rozdíly v slovníku, slohu i v teologických důrazech. To vede některé badatele k závěru, že tyto listy napsal Pavlovým jménem některý jeho žák, aby uchránil v církvi jeho apoštolský odkaz. Církev uznala jejich apoštolský obsah tím, že je přijala mezi své bohoslužebné čtení (kanonizace). Podle církevní tradice byla tato epištola psána z Říma. Adresa „kteří jsou v Efezu“ (1,1) chybí v nejstarších rukopisech. List byl možná zaslán na více míst nebo byl opravdu epištolou obecnou, určenou „bratřím věrným v Kristu Ježíši“.