Ježíš Kristus

Křesťanské stránky o Bohu a Ježíši.

Svědectví Mirek Huňka – Ježíš tam prostě byl.

Po poslední šňůře, která trvala 39 dní v naprostém nevědomí, jsem měl myšlenky na to, že to tady skončím. Přišel jsem do hospody, dal si 12 piv, na to litr vodky, rozloučil se s kolegyní z práce, která mě předtím vícekrát přemlouvala ať přestanu a která to v tu chvíli nepochopila. Myslela, že se loučím a jdu domů…

Mirek HunkaJmenuji se Mirek a je mi 26 let. Narodil jsem se do křesťanské, avšak nepraktikující rodiny. Moji rodiče mě zřejmě na popud prarodičů nechali pokřtít, ale to jen ze zvyku. Nic dalšího za tím již neviděli. Brali to jen jako jednu událost, ne začátek procesu. Roky plynuly, všem se dařilo i bez Boha a já rostl tzv. vlastním způsobem. Nelišil jsem se od ostatních a tak jsem od rodičů dostával volnou ruku ve všem jednání. Do nějakých 16-ti let vše fungovalo jak má a já dělal rodičům jen radost.

Při přechodu na gymnázium jsem se přestal zajímat o všechno, co mě do té doby bavilo, ať už to byla příroda, geografie, sport – postupně se vše vytrácelo a já měl v hlavě jenom víkendy a víkendové dýchánky s kamarády po hospodách a zábavách. Začal jsem kouřit, protože kouřili všichni a tak to bylo přece normální. Všichni lidi v hospodě jsou přece normální, ale tak do 5 -tého piva. Sport už mě nebral a jezdil jsem jen na kole a to do školy namísto autobusu a za ušetřené peníze jsem si vždycky koupil karton cigaret. Co víc si přát ke štěstí v tomto věku? Peníze, které jsem dostával od rodičů jako kapesné, byly zhruba dvojnásobek až trojnásobek obvyklého kapesného teenagerů v mém věku. I přes to mi to na mé potřeby přestávalo stačit. A tak jsem bral z domu sem tam flašky. Nikdo nic nepoznal, všeho jsme měli vždycky dostatek. O prázdninách jsem pravidelně měl nějakou brigádu, ale za vydělané peníze jsem si nikdy nic nekoupil, ale vše jsem pokaždé investoval do poctivého lihu. Po akcích mi nebylo nikdy špatně, a když už, tak se to něčím podobným spláchlo a bylo po problému. Čas plynul dál a já mohl mít tak 19, čerstvě po maturitě, celý život před sebou a za sebou vypitá cisterna braníku 12 – náctky. a v rukou začínající třes. V tomto stavu jsem se udržoval další rok. To jsem nastoupil na VŠ do Ostravy na obor, který mě kdysi bavil a tím byla geografie a regionální rozvoj. Spousta lidí kolem mě, co jsme spolu dlouhé hodiny konverzovali, mi říkali: „Miro, ty musíš být tak chytrý, že studuješ v té Ostravě“, a já přitom v tom stavu byl rád, že si spočítám lístek a necvrknu si do gatí při návštěvě toalety.

Nastala však doba, která je pro alkoholika, který ještě nebere svůj problém jako problém, tou nejhorší – došli mně prachy. Brigádničil jsem víc a do školy chodil méně. Alkohol jsem vynechal tak 1x – 2x do týdne a jinak jsem byl tzv. stále pod parou až pod obraz. V tomto období se mi narodil syn a to byl pro mě úplný kolaps. Úplně poprvé jsem se o tom dozvěděl, až když jeho matka byla v 5tém měsíci. Těch 5 měsíců jsme se neviděli a vzájemně se nekontaktovali. A já to v té chvíli cítil jako obrovskou křivdu a dostal strach, strach ze všeho. Tak jako mně dřív stačila krabička cigaret 1, teď mi nestačily ani 2. Pořád jsem kouřil a kouření prokládal pitím. Neměl jsem na to peníze a tak jsem si protáhl studium, nastoupil do hospody jako číšník. V kolektivu místních štamgastů jsem byl velmi oblíbený a tak jsme slavili každý den, i když nebylo co a i když jsem byl vlastně v práci. Vedení mi to tolerovalo, protože jsem se snažil odvádět práci v každém stavu. Člověk o sobě věděl, že je závislý, ale nijak zvlášť ho to neomezovalo, až do chvíle, kdy se mi začaly opravdu třást ruce. Jediná věc, která mi zabírala, byla štamprle, nejlépe 2-3 v rychlém sledu, pak problém odezněl. Po 2 hodinách se vrací třes zpět a já dostávám strach, že nezvládnu roznést polévky a menu. Pomůžou další 2, zároveň celý den upíjím pivo.

A toto byl počátek konce. Potřeboval jsem na chlast a tak jsem dělal v hospodě, abych dělal v hospodě, potřeboval jsem, aby se mi netřásly ruce a aby se mi netřásly ruce, potřeboval jsem alkohol. Z tohoto nešlo ven. Přišlo období absolutního deliria, kdy jsem se už domů nevracel, ale bydlel jsem vzadu v hospodě a vpředu pracoval a chlastal. Ven už jsem nechodil, jen po zavíračce někam na pařbu. Jak mi doteď všechno šlo a fungovalo, tak se mi to začalo bortit jako domeček z karet. Přestal jsem skoro jíst, nic mě nezajímalo. Už jsem jenom pil. Celé měsíce mě při každé příležitosti rodiče přemlouvali, ať přestanu, ale já je za to nenáviděl. Nevěděli, jak se mnou dál. Moc jsem domů nechodil, vracel jsem se v noci a přes den dělal, že spím a čekal na okamžik, kdy zas budu moct zdrhnout někam se opít. Nešlo bez toho vydržet. Jednou si půjčili mého syna domů, byl docela malý, v peřince, přes dveře jsem ho slyšel a tušil o koho jde, chtěl jsem ho vidět, ale zároveň jsem se potřeboval opít. Utekl jsem a snažil se zapomenout na všechno. Nedělal jsem už nic dobrého. Tak to šlo ještě měsíce.

Po poslední šňůře, která trvala 39 dní v naprostém nevědomí, jsem měl myšlenky na to, že to tady skončím. Přišel jsem do hospody, dal si 12 piv, na to litr vodky, rozloučil se s kolegyní z práce, která mě předtím vícekrát přemlouvala ať přestanu a která to v tu chvíli nepochopila. Myslela, že se loučím a jdu domů. To jsem taky udělal. Vzal jsem si větší množství kodeinů a jiných prášků, snažil jsem se ještě něco napsat, ale nedokázal jsem psát ani přemýšlet. Vím jen, že jsem po dlouhé době brečel. Pak se ale stalo něco, co jsem nechápal. Já se ráno probudil! Byl jsem pořád tady. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Nedlouho na to jsem se rozhodl, že přestanu úplně, že to dokážu. Zůstal jsem v pokoji a chodil jen kouřit na balkon. Přitom večer při hvězdách prosil, ať mi někdo pomůže, ať se mi uleví, protože stav byl čím dál horší. Prosil jsem a ani nevěděl koho. Trvalo to snad 14dní, kdy jsem nemohl nic jíst, ani rohlík, ani jogurt, nic. Cokoliv jsem snědl, ihned šlo ven. Do toho nesnesitelné křeče do všech míst na těle. Člověk se svíjí v bolestech, potí se a je nucen stále přemýšlet o tom, že to vzdá a napije se. Pouhá cesta na záchod je nekonečná a unavující přes tělesný třes a celkové vysílení. I když nic nejíte, pořád z vás něco jde. Asi po 2 týdnech to celé přešlo. Byl jsem hodně unavený, ale měl jsem už chuť si dát něco k jídlu. Báječný pocit něco sníst a pak to hned nevyzvracet. Měl jsem radost jako malé dítě. Tušil jsem, že už to zvládnu. Protože jediné vnější prostředí mimo domov, které jsem znal a kam se těšil, byla hospoda, vydal jsem se na první cestu rovnou tam. Když jsem si objednal kafe a kofolu, nikdo tomu nemohl uvěřit. Mezitím jsem tam potkal svou přítelkyni Marušku, ohromnou osobnost, která mě přijala a já ji celým srdcem miluju. :-)
Abych to zkrátil, je to 2,5 roku a naše cesta je společná a pevná. Ona mě přivedla k víře, i když to trvalo dlouho, než jsem sám od sebe uvěřil a pocítil to na vlastní kůži – Boží přítomnost. Člověk se může radovat jen tak, je rád, že jsou ostatní šťastní a sám má chuť být nějakým způsobem prospěšný. Na podzim jsem absolvoval kurz Alfa v Kroměříži. Dala mi hodně dalšího povzbuzení, ale dle mého názoru, tam bylo nejdůležitější to společenství lidí, ochotné naslouchat, bez předsudků a pomáhat člověku navést tam, kam opravdu patří. Ten pocit, že tam s námi je Bůh jsem cítil, ale jen v okamžicích, kdy jsem já sám chtěl a opravdu věřil.
Nyní na konci dubna, když píšu toto svědectví, jsem čerstvě po absolvování kurzu Filip v Kroměříži. Dařilo se mi poslední dobou velmi dobře, téměř na nic si nemůžu stěžovat. Maruška mě přemlouvala, ať se na kurz přihlásím, ale mně se moc nechtělo, nějak jsem nic víc nepotřeboval a byl jsem trošku pohodlný a líný. Nakonec jsem kývl a na kurz jel a musím vám říct, že to rozhodnutí bylo absolutně správné. To, co jsem necítil už téměř půl roku, jsem pocítil v tolika různých situacích během kurzu, že jsem tomu nemohl sám uvěřit. Pokaždé, když jsem sám chtěl, cítil jsem Ho i v obyčejných písničkách, při mši i při přednáškách. On tam prostě byl! Je to nepopsatelný pocit a vím, že člověk nevěří, dokud to sám na sobě nezažije a tak můžu skrze svůj vlastní prožitek jenom doporučit. A proto, NEBOJTE SE!!!

Zdroj: Jesus.sk

4.6/5 - (9 hlasů)



Podobné příspěvky z kategorie: Ateisti / Boha prázdní

Jarda Klimt – jak jsem uvěřil v Ježíše Krista

“Najednou jsem se cítil milovaný” – Justin

Získal pevnou půdu pod nohama – Boris

Hledal Boha, ale nevěděl jak k němu najít cestu – Saša

Hazardoval se svým životem, ale dostal šanci se napravit – Zdeněk

Prázdnota uvnitř (svědectví)

Nela – Ztracená a nalezená (video)

Kristýna – svědectví (video)

Jana – svědectví (video)

Zdeňka – svědectví (video)

Kategorie

Archiv

Kdo je online

Žádní uživatelé momentálně nejsou online

Pokud nejste registrovaným uživatelem, potom váš komentář se musí schválit správcem webu
a to z bezpečnostních důvodu, aby se nejednalo o reklamu, nebo spam.
Sprosté urážky, slovní napadení, nebo nebiblické bludy budou vymazány.

Odebírat
Upozornit mě
guest
1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Nejvíc hlasů
Inline Feedbacks
View all comments