Ježíš Kristus

Křesťanské stránky o Bohu a Ježíši.

Svatba Beránkova

V Boží přítomnosti můžeme obstát pouze v rouchu, které pro nás připravil Kristus. Každého, kdo činí pokání a věří, přikryje Ježíš Kristus rouchem své spravedlnosti. Ježíšovo podobenství o svatebním šatu nám předkládá významné naučení. Svatba v podobenství znázorňuje spojení lidství s Božstvím, svatební šat představuje povahu, kterou mají mít všichni, kdo se chtějí zúčastnit svatby.

Pán Ježíš tímto podobenstvím, stejně jako podobenstvím o veliké večeři, zobrazil pozvání evangelia, jeho odmítnutí židovským národem a nabídku milosti pohanům. Lidé, kteří odmítají pozvání, urážejí hostitele a zakusí jeho trest. Na svatbu zve král, který má moc přikazovat. Král pozvaným vlastně prokázal velikou poctu, oni si jí však nevážili. Tím zneuctili jeho autoritu. Pozvání přijali s nezájmem a odpověděli na ně urážlivým chováním. Královým služebníkům se posmívali, hrubě s nimi zacházeli a některé dokonce zabili.

Když panovník viděl, jak jeho pozvání odmítli, prohlásil, že nikdo z nich s ním nebude večeřet. Lidi, kteří urazili krále, stihl ještě větší trest než neúčast u slavnostní tabule. Král „poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil“ (Mt 22,7).

V obou podobenstvích byli na slavnosti hosté. Druhé podobenství však ukazuje, jak je důležité, aby se každý pozvaný na hostinu připravil. Lidé, kteří zanedbali přípravu, byli ze slavnosti vyloučeni. „Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘“ (Mt 22,11-13)

Pozvání na slavnost roznášeli Kristovi učedníci. Náš Pán vyslal dvanáct učedníků a později sedmdesát. Měli hlásat, že království Boží je nablízku, a vyzývat lidi, aby činili pokání a uvěřili evangeliu. Posluchači však výzvy nebrali vážně. Pozvání na slavnost nepřijali. Později král poslal služebníky znovu se vzkazem: „Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!“ (Mt 22,4) Toto poselství zvěstovali Kristovi následovníci židovskému národu po Kristově ukřižování. Ale národ, který o sobě tvrdil, že je zvláštním Božím lidem, odmítl evangelium zvěstované v moci Ducha svatého. Mnozí židé je odmítli tím nejurážlivějším způsobem. Jiné velmi popudila nabídka spásy a odpuštění toho, že zavrhli Pána slávy. Obrátili se proti zvěstovatelům poselství. Nastalo „kruté pronásledování“ (Sk 8,1). Nepřátelé evangelia uvěznili řadu mužů a žen a některé z Božích poslů jako Štěpána a Jakuba popravili.
Židovský národ tím nadobro zavrhl Boží milost. Kristus v tomto podobenství předpověděl následky jejich rozhodnutí. Král „poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil“ (Mt 22,7). Rozsudek vynesený nad židovským národem se brzy uskutečnil. Nepřátelé zničili Jeruzalém a židovský národ se rozptýlil po celém světě.

Třetí pozvání na slavnost představuje zvěstování evangelia pohanům. Král řekl: „Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.“ (Mt 22,8.9)

Královi služebníci vyšli na rozcestí a „shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré“ (Mt 22,10). Byli to různí lidé. Někteří z nich neměli ve skutečnosti větší úctu k hostiteli než ti, kdo pozvání odmítli. Pozvaní z první skupiny si mysleli, že nemohou obětovat světské výhody kvůli nějaké královské hostině. I mnozí z těch, kteří pozvání přijali, mysleli jen na svůj vlastní prospěch. Nesnažili se projevit úctu, ale chtěli si na svatbě užít.
Když si král přišel hosty prohlédnout, odhalil pravé pohnutky každého z nich. Připravil každému hostu svatební šat. Byl to králův dar. Úctu k hostiteli projevil každý, kdo si jej oblékl. Jeden host si však ponechal své všední šaty. Odmítl se připravit tak, jak to požadoval král. Nechtěl vzít na sebe drahocenné roucho, které mu král připravil, a tím urazil hostitele. Na královu otázku: „Jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“, nemohl nic odpovědět. Sám se odsoudil. Král pak řekl: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot.“ (Mt 22,13)

Král své hosty na slavnosti důkladně prověřil. Pán Ježíš tím znázornil Boží soud. Hosté na slavnosti představují lidi, kteří o sobě tvrdí, že slouží Bohu a jejich jména jsou zapsána v knize života. Avšak pravými učedníky nejsou všichni vyznavači křesťanství. Dříve, než Bůh udělí konečnou odměnu, musí rozhodnout, kdo se smí podílet na dědictví spravedlivých. Toto rozhodnutí musí být učiněno před slavným druhým příchodem Ježíše Krista. Když Kristus přijde, přinese odplatu, „odmění každého podle toho, jak jednal“ (Zj 22,12). Před jeho příchodem Bůh posoudí pohnutky každého člověka a každý Kristův následovník obdrží odměnu podle svého jednání.

Zatímco lidé žijí zde na zemi, v nebesích je vyšetřován případ každého člověka. Bůh prozkoumává životy všech, kteří o sobě tvrdí, že jsou jeho následovníky. Každý je posuzován podle záznamů v nebeských knihách a na základě skutečného života je provždy stanoven jeho úděl.
Svatebním šatem je v podobenství znázorněna čistá, neposkvrněná povaha, kterou budou mít praví následovníci Ježíše Krista. Církvi „je dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla“ (Zj 19,8a) a aby byla „bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného“ (Ef 5,27). Písmo vysvětluje, že „tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých“ (Zj 19,8b). Je to Kristova spravedlnost, jeho neposkvrněná povaha, kterou vírou získávají všichni, kdo přijmou Krista za svého osobního Spasitele.
Bílé roucho nevinnosti nosili naši první rodiče, když je Bůh stvořil v Edenu. Žili v dokonalém souladu s Boží vůlí. Celou svou bytostí se upínali k nebeskému Otci. Nevinnou dvojici zahalovalo Boží světlo, které znázorňovalo jejich nevinnost. Kdyby zůstali Bohu věrni, toto světlo by je zahalovalo stále. Hřích přerušil jejich spojení s Bohem, zmizelo i Boží světlo. Nazí a zahanbení se pokusili nahradit nebeský oděv fíkovým listím.
Od pádu Adama a Evy dopouštějí se něčeho podobného všichni přestupníci Božího zákona. Splétají si „fíkové listy“, aby zahalili „nahotu“ způsobenou hříchem. Nosí na sobě „šaty“, které si sami zhotovili. Svými skutky se snaží přikrýt vlastní hříchy a zalíbit se Bohu.

Nikdy nemohou dosáhnout svého záměru. Člověk nemůže vlastním úsilím nahradit ztracené roucho nevinnosti. Oděv z fíkových listů nebo hříchem ušpiněný šat nemohou nosit lidé, kteří zasednou s Kristem a anděly k Beránkově večeři.

V Boží přítomnosti můžeme obstát pouze v rouchu, které pro nás připravil Kristus. Každého, kdo činí pokání a věří, přikryje Ježíš Kristus rouchem své spravedlnosti. Říká: „Radím ti, abys u mne nakoupil… bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu.“ (Zj 3,18)
Toto roucho, utkané na nebeském stavu, nemá ani jediné vlákno vyrobené člověkem. Kristus jako člověk projevil dokonalou povahu a nabízí nám ji. „Všechna naše spravedlnost je jako poskvrněný šat.“ (Iz 64,5) Všechno, co my lidé můžeme udělat, je poznamenáno hříchem. Ale „Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není.“ „Hřích je porušení zákona.“ (1 J 3,5.4) Kristus uposlechl všechny požadavky zákona. Řekl o sobě: „Plnit, Bože můj, tvou vůli, je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9) Když byl Kristus na zemi, řekl svým učedníkům: „Já zachovávám přikázání svého Otce.“ ( J 15,10) Svou dokonalou poslušností umožnil každému zachovávat Boží přikázání. Odevzdáme-li se Kristu, naše srdce se spojí s jeho srdcem, naše vůle splyne s jeho vůlí, naše mysl se sjednotí s jeho myslí a naše myšlenky se mu podřídí, žijeme jeho životem. Tím si vlastně oblékneme roucho Kristovy spravedlnosti. Když pak na nás Hospodin shlédne, neuvidí šat z fíkových listů ani nahotu a ošklivost hříchu, ale roucho Kristovy spravedlnosti, jímž je dokonalá poslušnost Hospodinova zákona.

Král prověřil hosty na svatební hostině. Přijal jen ty, kteří uposlechli jeho požadavky a oblékli si svatební šaty. Tak je tomu i s hosty, kteří slyšeli pozvání evangelia. Velký král nechá všechny prošetřit a přijme jen ty, kdo si oblékli šaty Kristovy spravedlnosti.

Spravedlnost znamená konat správné věci. Proto budou všichni souzeni podle svých skutků. V našich činech se projevuje naše povaha. Skutky ukazují, je-li víra pravá. Nestačí jen věřit, že Ježíš Kristus neklamal a že náboženství Bible není chytře vymyšlenou pohádkou. Můžeme věřit, že jméno Pána Ježíše je jediným jménem pod nebem, ve kterém můžeme být spaseni, a přesto jej nemusíme ještě vírou přijmout za svého osobního Spasitele. Nestačí jen přijímat pravdu teoreticky, nestačí pouze vyznávat Krista a zapsat své jméno do seznamu členů církve. „Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.“ „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.“ (1 J 3,24; 2,3) To je projev pravého obrácení. Žádné vyznání nám není nic platné, pokud se Kristus neprojevuje v našich skutcích spravedlnosti.

Pravda má být zakořeněna v lidském srdci. Musí ovládat mysl a řídit sklony. Boží zásady mají proniknout celou povahou. Ve svém každodenním životě máme uskutečňovat i ty zdánlivě nejmenší zásady Božího slova.

Kdo přijímá Boží povahu, žije v souladu s jeho měřítky spravedlnosti — svatým Božím zákonem. Podle něho Bůh posuzuje lidské skutky. I na soudu bude tento zákon zkušebním kamenem povahy.
Mnozí tvrdí, že Kristus svou smrtí zrušil zákon. Protiřečí však Kristovým slovům: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; …dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona.“ (Mt 5,17.18) Kristus položil svůj život, aby zachránil člověka, který přestoupil Boží zákon. Nemusel zemřít, kdyby bylo možno zákon změnit nebo zrušit. Během svého pozemského života Kristus vyvýšil Boží zákon a svou smrtí ho potvrdil. Neobětoval život proto, aby zrušil nebo snížil Boží zákon, ale aby učinil zadost spravedlnosti. Ukázala se tím neměnnost a věčná platnost zákona.
Satan prohlašoval, že člověk nedokáže zachovávat Boží přikázání. A popravdě ve vlastní síle jej zachovávat nedokážeme. Kristus však přišel jako člověk a dokázal, že spojí-li se člověk s Bohem, může zachovávat každé Boží přikázání.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12) Nejde o lidskou, ale o Boží moc. Jestliže přijmeme Krista, přijmeme také sílu žít jako on.
Bůh požaduje od svých dětí dokonalost. Zákon představuje Boží charakter a je měřítkem lidských povah. Bůh seznamuje všechny s tímto věčným měřítkem, aby se nikdo nemýlil, jaký druh lidí chce mít ve svém království. Pozemský život Ježíše Krista byl dokonalým příkladem poslušnosti Božího zákona. Když se Kristovi následovníci budou povahou podobat Pánu Ježíši, budou také zachovávat Boží přikázání. Pán je začlení do nebeské rodiny. Přijali Krista, oblékli skvostné roucho Kristovy spravedlnosti, aby se mohli zúčastnit královské slavnosti. Mají právo připojit se k zástupu těch, které Pán Ježíš očistil svou krví.

Situaci mnohých lidí v naší době znázorňuje muž, který přišel na hostinu bez svatebního šatu. Vyznávají, že jsou křesťané, a činí si nárok na požehnání a přednosti evangelia. Neuvědomují si, že jejich povaha se musí změnit. Nikdy neprožili opravdové pokání. Neuvědomují si, jak velice potřebují Krista, a nevěří v něho. Nezvítězili nad zděděnými nebo vypěstovanými sklony ke zlému. Přesto si myslí, že jsou dostatečně dobří, a místo, aby důvěřovali Kristu, spoléhají na vlastní zásluhy. Jsou to pouze posluchači slova, chtějí jít na slavnost, ale neoblékají si roucho Kristovy spravedlnosti.

Mnozí z těch, kteří si říkají křesťané, jsou pouhými moralisty. Pouze dar Kristovy spravedlnosti je může uschopnit, aby Krista představili světu, a tím ho vyvýšili. Oni však tento dar odmítají přijmout. Působení Ducha svatého je jim cizí. Nejednají podle Božího slova. Pravé Kristovy následovníky je možné poznat podle nebeských zásad. Zdánliví následovníci Krista se spojují se světem a není možno je od světa odlišit. Nejsou od něj odděleni, nejsou zvláštním lidem. Dělicí čáru není možno rozeznat. Přizpůsobují se světu, jeho způsobům, zvyklostem, sobectví. Církev se přiblížila ke světu tím, že přestupuje zákon, zatímco svět by se měl přiblížit k církvi a zachovávat zákon. Křesťané se stále více přiklánějí ke světu.
Domnělí křesťané očekávají, že budou spaseni Kristovou smrtí, ale odmítají žít obětavým životem jako Pán Ježíš. Zdůrazňují velikost milosti a pokoušejí se své povahové kazy zakrýt zdánlivou spravedlností. Den Božího soudu ukáže marnost jejich úsilí.
Kristova spravedlnost nepřikryje ani jediný pěstovaný hřích. Člověk může hřešit svými myšlenkami. Pokud se nedopustí žádného viditelného přestupku, svět ho pokládá za naprosto bezúhonného. Zákon Boží však posuzuje i tajemství srdce. Bůh posuzuje každý čin podle pohnutek. Na soudu obstojí jen to, co je v souladu se zásadami Božího zákona.
Bůh je láska. Svou lásku projevil tím, že dal Krista. Když „dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16), dal svým vykoupeným všechno. V Kristu nám dal celé nebe a z něj můžeme čerpat sílu a schopnosti, aby nás nepřítel spasení nepřemohl. Láska však nevede Boha k tomu, aby přehlížel hřích. Neomlouval hřích satana, Adama, Kaina a neomluví ho ani u nikoho jiného. Neponechává naše hříchy bez povšimnutí, nepřehlíží naše povahové kazy. Očekává, že v jeho jménu zvítězíme.
Kdo odmítá dar Kristovy spravedlnosti, odmítá povahové vlastnosti, kterými se mají vyznačovat Boží synové a dcery. Odmítá to jediné, co jej může připravit pro účast na svatební hostině.

Když se král v podobenství zeptal: „Jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“, muž oněměl. Tak tomu bude i v den Božího soudu. Dnes ještě lidé mohou omlouvat nedostatky své povahy, v onen den však nebudou moci uvést žádnou omluvu.

Dnešní křesťané se těší velkým přednostem. Pán se nám zjevuje stále více. Máme mnohem větší přednosti, než měl Boží lid v dřívějších dobách. Máme nejen velké vědomosti, které Bůh svěřil Izraeli, ale také svědectví o záchraně, které nám přinesl Kristus. To, co bylo pro Židy předobrazem nebo symbolem, je pro nás už skutečností. Oni měli Starý zákon, my máme navíc i Nový zákon. Máme jistotu, že Spasitel přišel, zemřel na kříži, vstal z mrtvých a nad otevřeným hrobem prohlásil: „Já jsem vzkříšení a život.“ Když poznáváme Krista a jeho lásku, je mezi námi království Boží. S Kristem se seznamujeme v kázáních, slyšíme o něm i v písních. Máme dostatek duchovního pokrmu. Svatební šat, zhotovený za vysokou cenu, nabízí náš Pán každému zdarma. Kazatelé evangelia nás seznamují s Kristovou spravedlností a ospravedlněním z víry, poukazují na zaslíbení Božího slova, možnost přístupu k Otci prostřednictvím Krista, působení Ducha svatého a opodstatněnou jistotu spasení. Mohl Bůh pro nás učinit ještě něco více?
Andělé v nebi říkají: My jsme vykonali všechno, co nám bylo uloženo. Mařili jsme dílo zlých andělů. Přinesli jsme lidem poznání, připomněli jsme jim Boží lásku projevenou v Ježíši Kristu. Usměrňovali jsme jejich pohled ke Kristovu kříži. Hluboce na ně zapůsobilo, když si uvědomili, že jejich hřích ukřižoval Božího Syna. Přesvědčilo je to. Poznali, jaké kroky vedou k obrácení. Pocítili moc evangelia. Poznání velikosti Boží lásky zasáhlo jejich srdce. Poznali krásu Kristovy povahy. U mnohých to však bylo marné. Nechtěli se vzdát svých zvyků a změnit svou povahu. Nechtěli odložit šat vlastní spravedlnosti, aby mohli obléci roucho Kristovy spravedlnosti. Jejich srdce propadlo lakomství. Své zájmy milovali více než Boha.
Den konečného účtování bude velkolepý. Jan ho popisuje slovy: „A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.

(Zj 20,11.12)

Velice smutný bude den druhého příchodu Pána Ježíše pro ty, kteří ho nepřijali. Tehdy uvidí celý svůj život v pravém světle. Nebudou už považovat za důležité světské radosti, bohatství ani pocty. Pochopí, že hodnotu má jedině Kristova spravedlnost, kterou pohrdli. Poznají, že si utvářeli povahu pod vlivem satanových klamů. Šat, který nosí, svědčí o jejich spojení s velkým odpadlíkem. Pak pochopí důsledky své volby. Poznají, k čemu vede přestupování Božích přikázání.
Člověku už nebude nabídnuta další doba milosti, aby se mohl připravit pro věčný život. Šat Kristovy spravedlnosti musíme přijmout, dokud žijeme. Dnes máme jedinou příležitost připravit se pro domov, který Kristus chystá pro všechny, kteří ho milují a zachovávají jeho přikázání.

Naše doba milosti se rychle blíží ke svému závěru. Konec je blízko. Spasitel nás varuje: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil.“ (L 21,34) Snažme se, abychom byli připraveni. Mějme se na pozoru, aby nás král nezastihl na slavnosti bez svatebního šatu.

„Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ „Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!“ (Mt 24,44; Zj 16,15)


Zdroj: Facebook.com

5/5 - (3 hlasů)



Podobné příspěvky z kategorie: Články

Naše planeta se podle vědců točí v posledních letech rychleji než kdy dříve

Co říká Bible o rozvodu a druhém manželství?

Existují různé úrovně nebes?

Pravý následovník Krista

Hudebníci a křesťanství

Svatba Beránkova

Křest novorozenců v Babylonu

Skutečný zpěv andělů nahráno při chválách

Podobenství mezi 7 ran Egyptských a posledních události světa

Počet přírodních katastrof se za 20 let zdvojnásobil.

Archiv

Kdo je online

Žádní uživatelé momentálně nejsou online

Pokud nejste registrovaným uživatelem, potom váš komentář se musí schválit správcem webu
a to z bezpečnostních důvodu, aby se nejednalo o reklamu, nebo spam.
Sprosté urážky, slovní napadení, nebo nebiblické bludy budou vymazány.

Odebírat
Upozornit mě
guest
0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments