Ježíš Kristus

Jednotlivé knihy NZ, napsané v průběhu druhé poloviny 1. Stol., byly brzy souseděny ve sbírku. Pro Pavlovy listy máme o tom náznak už ve 2Pt 3,16. Ve spisech apoštolských otců Klementa Římského, Ignáce z Antiochie a Polykarpa na přelomu 1. a 2. Stol. Nacházíme četné narážky téměř na všechny knihy NZ. Před polovinou 2. Stol. Je církevní spisovatelé citují se stejnou autoritou jako Písmo svaté Starého zákona.

Bludné názory (Markiónův soupis kolem r.150) vedly církevní autoritu k přesnému vymezení kánonu posvátných knih, to jest ke stanovení, které křesťanské spisy jsou inspirovaným slovem Božím. První soupis (kánon) knih Nového zákona se zachoval v tzv. Zlomku Muratoriho, který vznikl ve druhé polovině 2. stol. v římské církevní obci a byl objeven r. 1740 L. A. Muratorim v Ambroziánské knihovně v Miláně. V tomto kánonu chybí List Židům, List Jakubův, dva listy Petrovy a jeden list Janův. Protože však Hippolit Římský tyto listy přijímá jako Písmo svaté, ze říci, že v západní církvi byla v té době již úplná sbírka knih Nového zákona.
Ve východních církvích nepoužívali někteří církevní otcové jako Písmo svaté List Židům, List Jakubův, 2. L. Petrův, 2. a 3. L. Janův, List Judův a Apokalypsu (deuterokanonické knihy NZ).
První úplný seznam knih Nového zákona na Východě je obsažen v 39. listu biskupa Athanasia z r. 367. Nejstarším zachovaným úředním dokumentem, který uvádí úplný výčet novozákonních knih, je 36. kánon plenárního sněmu afrického v Hippo Regiu r. 393; nejstarší papežskou listinou je list Inocence I. Biskupu Exuperiovi z r. 405.
Všechny novozákonní knihy byly sepsány řecky, tehdejším běžně používaným typem řečtiny, zvaným koiné dialektos (obecný jazyk). Jazyková úroveň jednotlivých knih je různá. Nejlepší řečtinou jsou psány list Židům, List Jakubův a Skutky apoštolů.
Originály Nového zákona byly zřejmě psány na papyrových svítcích, krátké na listech. Pozdější opisy byly pořizovány na papyrových nebo pergamenových listech spojovaných v knihy (kodexy). Protože papyrus velmi trpí opotřebováním a vlivy vlhkosti, nezachoval se žádný z originálů. Z opisů papyrů se zachovalo, především v suchém písku egyptských pouští, přes 80 zlomků.
Nejstarší z nich je malý zlomek s několika verši 18 kap. Evangelia podle Jana (papyrus Rylands 457, P 52) z 1. třetiny 2. stol. Z doby kolem r. 200 pocházejí papyry Bodmerovy, původem z Egypta; obsahují Evangelium podle Lukáše. Ze 3. stol. Se dochovaly rozsáhlé zlomky kodexů, papyry Chester-Beatty: P45 obsahuje zlomky ze všech čtyř evangelií a Skutků apoštolů, P46 listy Pavlovy (List Židům je zařazen na druhé místo za List Římanům), P 47 velkou část Zjevení Janova.

Hlavní svědky a prameny textu Nového zákona jsou pergamenové kodexy. Nejstarší a nejdůležitější jsou: ze 4. stol. Kodex vatikánský (značka B), snad jeden z padesátí opisů Bible, které dal pořídit císař Konstantin Veliký, a Kodex sinajský (značka S nebo Álef); z 5. stol. Kodex alexandrijský (A), Kodex Efrémův (C), z 6. stol. Kodex Bezův (D). Tento rukopis má mnoho textových odchylek od ostatních kodexů. Celkem se zachovalo na 4000 rukopisů Bible nebo jejích částí, zvláště lekcionářů, z toho na 200 majuskulních-unciálních (psaných velkým písmeny řecké abecedy) ze 4.-9. stol. A na 2500 minuskulních-kurzivních (napsaných v malých písmenech) z 10. až 16. stol. Žádná starověká kniha se nezachovala v rukopisech tak starých a tak početných jako Nový zákon.
Přirozeným a nutným důsledkem tak velikého poštu rukopisů jsou různá čtení, varianty. Kritický rozbor ukázal, že sedm osmin textu je bez odchylek. Jen jedna osmina textu má varianty, ale ve většině případů se jedná o přehození slov nebo o bezvýznamné gramatické a stylistické rozdíly. Vážnějších odchylek je málo (např. J 7,53 – 8,11; Ř 16,25 – 27). Varianty vznikaly bez zlého úmyslu přehlédnutím nebo přeslechnutím při pořizování opisů. Opisovači byli někdy vedeni snahou uvést v soulad paralelní texty z různých knih nebo rozdělit skupinu hlásek (psalo se bez mezer mezi slovy) tak, aby slova dávala jasnější smysl, nebo omylem napsali do textu poznámku psanou na okraji.
Množství odchylných čtení vedlo ke snahám o nápravu recenzemi, tj. kritickým sjednocením textu. Tak vznikly skupiny rukopisů s charakteristickými typy textu. Z tohoto hlediska je možno rozdělit novozákonní rukopisy do několika skupin, např. text západní, byzantský apod.
Řecký text Nového zákona byl velmi záhy překládán do jiných jazyků. Nejstarší překlady byly pořízeny z řeckého textu staršího, než je dochován v Kodexu vatikánském i v papyrech Chester-Beatty. Starý syrský překlad vznikl už kolem r. 200. Koptské (egyptské) překlady se zachovaly v rukopisech ze 4. a 5. stol. Do latiny byl Nový zákon přeložen ve 2. stol. Tento starý latinský překlad se zachoval ve dvou typech, africkém a evropském: evropský typ v kodexech z Vercelli (4. stol.) a z Verony (4.-5. stol.), africký v kodexech z Bobbia (4.-5. stol.) a palatinském (5.stol.) Byl zrevidován církevním otcem Jeronýmem a v této podobě se pod jménem Vulgáta stal úředním textem latinské církve.

Evangelia

Řecké slovo evangelium (euangelion) znamená dobrou zprávu či radostnou zvěst. V křesťanském prostředí nabylo zvláštního významu. První křesťané je ještě před napsáním nejstarších novozákonních spisů použili pro svědectví o Ježíši Kristu, především o tom, že jeho život neskončil potupnou smrtí: Kristus vstal z mrtvých a byl vyvýšen. Bůh se k němu a k jeho dílu přiznal a zjevil jeho božství. Toto zjevení není jen vnějším sdělením, ale znamená přetvoření celé osobnosti toho, který je přijímá. Přijímáno je vírou a předáváno je vyznáním. Proto evangelium v původním smyslu tvar formulí víry, ustálených ústní tradicí, jako např. 1K 15,3b-5 nebo Ř 1,3-4. Spisy o Ježíšově vystoupení, které vrcholí teprve jeho vzkříšením, začaly být označovány jako evangelium až v polovině druhého století. V Novém zákoně se tedy slovo evangelium všude vztahuje jen na ústní zvěst: především na zvěst o Ježíšově vzkříšení, místy i na Ježíšovu zvěst o království Božím, protože první křesťané chápali velikonoční události o Ježíšově vzkříšení jako počátek jejího naplnění. Z toho plyne, že i na začátku Markova evangelia (1,1) se slovo evangelium vztahuje na zvěst o vzkříšení, kterou celé evangelium vrcholí (16,6). Jestliže v prvním verši Markova evangelia a čteme, že jde o začátek evangelia“, vztahuje se to patrně na celý spis, jenž je tak charakterizován jako „začátek“ zvěsti o vzkříšení. Má být vypsáním toho, co Ježíšově smrti a jeho vzkříšení předcházelo a co je pro jeho pochopení nezbytné v pozdější době a v prostředí, v němž nebylo možno předpokládat znalosti o Ježíšově životě a o jeho učení. Evangelia jako knihy vysvětlují, kdo to byl a jak jednal vzkříšený Spasitel za svého pozemského života. Zachycují jak pašijní příběh a zvěst o Ježíšově vzkříšení, tak i soubory jeho výroků a lidovou tradici o jeho činech. Z úvodu Markova evangelia, které je z biblických evangelií nejstarší, bylo později slovo evangelium vzato jako označení celého tohoto druhu náboženské literatury.

Při četbě evangelií mějme na mysli, že důvodem k jejich sepsání byla zkušenost s živým Kristem, který je uprostřed církve přítomen v jejím zvěstování i ve svátostech. Tato zkušenost ovlivnila i literární podobu evangelií a jejich způsob vyjadřování. Nejde v nich jen o popis událostí, i když evangelijní vyprávění má historický základ. Zvláštní literární formy, které evangelisté používají, mají naznačit, že to, čeho se jejich vyprávění týká, přesahuje běžnou zkušenost. Proto musíme uvažovat o tom, zda ten který oddíl vyrostl z kázání, z vyučování (katecheze), z disputace, z napomínání (pareneze), z modlitby, z hymnu, z misijního projevu, z obrazného vyprávění, z křesťanského přetlumočení některého místa ze Starého zákona apod.
První tři evangelia se v mnoha ohledech shodují v rozvrhu podávání látky i v slovních formulacích.
Nazývají se proto synoptická (tj. souhledná). Badatelé většinou předpokládají, že příčinou této shody je závislost Matoušova a Lukášova evangelia na Evangeliu podle Marka. Usuzujeme, že Matouš a Lukáš užívali i další společenskou tradici, která obsahovala především Ježíšovy výroky.
V Janově evangeliu je starší tradice hlouběji zpracována evangelistou a ještě úžeji spojena s jeho osobním svědectvím.
Snahy o sjednocení evangelií do jednoho spisu, živé v prvních stoletích v Sýrii, se v církví neprosadily. Vnitřní jednota evangelií vystupuje v jejich literární rozrůzněnosti zřetelněji, než by se mohla projevit ve zcela zharmonizovaném spisu. Je zakotvena v evangeliu jako radostné zvěsti, z níž všechna čtyři kanonická evangelia vycházejí.

« Číst méně